Tak se mi v poslední době objevily v životě 3 nehody za sebou. Jedna se stala mně osobně a druhé dvě jiným lidem kolem mě. Ale já to každopádně vzala jako impuls, že o tom zkusím napsat článek. Už měsíc jsem si lámala hlavu s tím, že když jsem si založila blog, měla bych na něj občas i něco napsat .-) A já pořád nevěděla, o čem napíšu tentokrát.

Takže když jsem se jednoho středečního rána zřítila při zalévání květin ze židle, nápad na článek byl už téměř na světě. A když jsem pak sbírala střepy z rozbitého květináče, zametala ze země rozsypanou hlínu a utírala mokrou podlahu, tak mi to docvaklo úplně. O čem to bude tentokrát. Bude to o nemocech a nehodách. 

Už o tom víte? Víte o tom, že žádná nehoda není náhoda? Už jste o tom někdy slyšeli? Už jste četli někdy o tom, že cokoli se vám stane, má nějaké duchovní poselství pro vás? Že za tím vězí nějaká životní výzva pro vás, kterou máte vyslyšet a vy ji pořád neslyšíte?

Já to dlouhatánské roky svého života nevěděla a teprve když jsem se prala se svou duchovní krizí a četla různé knihy, abych věděla kudy kam, našla jsem v nich i tento výrok: 

Nehoda není náhoda

Na první pohled to vypadá, že se jakoby náhodně narodíme, do náhodné rodiny, na náhodném místě, prožijeme nějaký náhodný život a potkáme náhodou nějaké lidi, kteří nás jakoby náhodou někam posunou. A někdy nás potká náhodou nějaká nemoc. A někdy se nám taky náhodou stane nějaká nehoda. Třeba spadneme ze židle.

Když jste s tímto vysvětlením náhodou v pohodě, ve vašem životě běží všechno jako po másle, a vy přijímáte sami sebe i lidi kolem v pohodě a v lásce, tak vám gratuluji.

Ale já byla zoufalec a depresivní nespokojenec a vedle nefungujícího partnerství a nevěry, jsem se prala ve svém životě i s několika dalšími závislostmi různého druhu.

Měla jsem po materiální stránce už úplně všechno, co jsem si kdy přála. Měla jsem rodinu, peníze, střechu nad hlavou a mnoho dalších věcí, po kterých vždycky má duše toužila. Měla jsem toho mnohem více, než po čem má duše kdy prahla, ale já byla přesto zoufalá.

Co mám dělat, abych našla duševní klid, rovnováhu a harmonii ve svém životě? Protože to jsou podle mne také hodnoty, které patří do tohoto našeho světa.

I když to tak navenek ani nevypadá. A já bych na to možná ani nepřišla, kdyby moje duše nebyla naplněná materií až k prasknutí. Sytý hladovému nevěří a hladový sytému jakbysmet.

Na první pohled to vypadá, že jsme se narodili jenom proto, abychom se stali těžkými konzumenty čehokoli. A přitom se dívali na televizi, do počítače, do tabletu, do mobilu, na stránky eshopů. Nonstop. Michal David v dobách mého mládí chtěl žít nonstop a už je to tady. Konzumním nonstopem žijeme všichni, bez jakéhokoli oddechu. Od kolébky až po hrob. Že by na věčné časy a nikdy jinak?

Začínáme plenami různých značek a dětskými kapkami, o kterých nás dětští lékaři přesvědčují, že bez nich naše děti nepřežijí a končíme taky plenami a mnoha léky různých jiných značek, o kterých nás už nikdo nemusí ani přesvědčovat. Buď už to ani nevnímáme nebo už jsme přesvědčeni sami, že bez toho nemůžeme být.

Zkrátka ačkoli hmotně za vodou, má duše byla pod vodou a já holka zvídavá se ptala proč. To je moje celoživotní úchylka. Ptát se proč to tak je, nespokojit se s daným a hledat dál. A hledat všude možně. A zkoušet všechno možné.

Bože, Vesmíre, proč to tak je a co mohu ve svém životě změnit, abych našla klid, mír a harmonii ve své duši?

A tak mi přišly do cesty i knihy Ruedigera Dahlkeho, německého lékaře, přírodního léčitele a psychoterapeuta. A jedna z jeho knih, kterou jsem koupila, se jmenovala Nemoc jako cesta. Já jsem si tu knihu koupila náhodou taky na cestu. Jela jsem zrovna na měsíc na Srí Lanku a tak jsem procházela svým oblíbeným knihkupectvím a hledala, co si vezmu sebou ke čtení.

Ta kniha si mě náhodou přitáhla a já si ji jakoby v transu musela koupit. I když jsem si říkala: "Kniha o nemocech? Na dovolenou? " Ale bylo to silnější než já. A tak jsem poslechla to Boží vedení ve mně, tu knihu jsem koupila, vzala sebou do kufru a za měsíc na Srí Lance přečetla.

Byla jsem poprvé v životě v Asii, poprvé v životě na měsíc z domova, společně s dcerami a neteří, na nádherném místě v nádherné vile nad Indickým oceánem.

Ta vila byla postavena pro nás "lidi ze Západu" tak, jak jsou tam dnes stavěna top turistická ubytování. Honosně a přepychově. Ale místní žili úplně jinak. Nehonosně a obyčejně.

Srí Lanka, to pro mě bylo magické a mystické místo. Všude to vonělo jako v těch orientálních krámcích, které jsem navštěvovala u nás v Čechách. Lidé byli milí a usměvaví, i když žili v chatrčích, a z našeho západního úhlu pohledu neměli vůbec nic.

Kupovali si ty umělohmotné věci, které u nás prodávají Vietnamci ve svých krámcích a kterým my, Zápaďáci, říkáme posměšně cetky. Kupovali si " jen ty cetky", protože tam nic jiného neměli a protože oni ani nic jiného neznali. A tak s tím vůbec neměli problém. Šťastní to lidé.

Usmívali se a nakupovali ty věci- cetky. Usmívali se a žili svůj obyčejný život. Usmívali se a na nic si nehráli. Všude byli chrámy a oni do těch chrámů chodili bosí a modlili se. Celé rodiny putovali do těch chrámů a přinášeli tam své dary.

Přijela jsem ze země, kde máme všechno a pořád je nám to málo a "nic" nám není dost dobré. Hodně z nás si myslí, že jsme na tom špatně a mohli bychom se mít lépe. Honíme se od rána do večera, abychom si mohli nakoupit další a další věci, případně za peníze prožít další a další nevšední zážitky. Ale štěstí, klid a mír v duši stejně nemáme. Asi proto, že se nedají koupit...

Nikdy předtím jsem nezažila na vlastní oči tak ohromný kontrast. Kontrast mezi bídou a luxusem, mezi duchovnem a materialismem, kontrast mezi Východem a Západem, kontrast mezi dvěma naprosto rozdílnými póly. Mezi dvěma naprosto odlišnými světy.

A v tomto neuvěřitelném prostředí jsem četla tu neuvěřitelnou knihu Nemoc jako cesta. Ta kniha mě naprosto uchvátila. Říká se, že když je žák připraven, učitel se najde. Už dlouho ve mně zrála potřeba životního posunu a obsah té knihy byl přesně to, co jsem se potřebovala dozvědět.

A Asie byla přesně to místo, kde jsem to všechno měla číst.

V té knize jsem se poprvé v životě dočetla o nemoci a jejích symptomech, o polaritě a jednotě, o stínech v nás a o příčinách našich nemocí. I o tom, že nehoda není náhoda.

Kdybych byla někde jinde a na jiném místě, nikdy bych něco podobného nedokázala strávit. Kdyby to bylo jinde a jindy, řekla bych to samé, co drtivá většina lidí: "To jsou ale blbosti! To jsou nesmysly!"

To, co jsem v té knize četla, pro mě byly úplně nové věci, naprosto neuvěřitelné. Ale naprosto neuvěřitelná byla pro mne i Asie.

A teď jsem tam byla. Byla jsem v Asii. A viděla jsem na vlastní oči ty neznámé a neuvěřitelné věci, které jsem nikdy předtím neviděla a nezažila. Proč by tedy neměla být pravda to, co je v té knize napsáno?

Odkud a kde se bere naše víra, že je všechno tak, jak jsme se učili ve škole? A co nám říkají v televizi? A že to nemůže být jinak?

A tak jsem stála na tom neuvěřitelném místě nad Indickým oceánem, vdechovala jeho zvláštní vůni a snažila se otevřít své vědomí všem těm novým, neuvěřitelným věcem. Snažila jsem se strávit ty nové myšlenky. A rozšířit své vědomí o nové poznání.

Myšlenky o tom, že nic na tomto světě není náhodou. Ani naše nemoci a nehody. Velmi zjednodušeně řešeno nemoci a nehody mají v našem životě stejný význam jako kontrolky v autě. Jako nás kontrolky v autě upozorňují na závady v našem voze, analogicky nás naše nemoci a nehody upozorňují na disharmonii a nesoulad v našem životě.

Nemoci a nehody nás upozorňují, že je něco v našem životě špatně, něco nehraje a my se máme zamyslet nad tím, co to je. A pokud pochopíme toto poselství naší duše, a podaří se nám vytáhnout z nevědomí do vědomí naše problémy, měli bychom opravit svou životní cestu tak, aby odpovídala nám. Aby odpovídala požadavkům naší duše.

Měli bychom si přiznat to, co si přiznat nechceme. Měli bychom udělat to, co bychom třeba rádi udělali, ale neděláme to. Z nejrůznějších důvodů, to neděláme. Důvody, proč něco neudělat si vždycky najdeme. Těch důvodů je celá řada, ale všemi těmi důvody se táhne jako niť náš strach z jakékoli změny. Rádi bychom udělali to nebo ono, ale netroufáme si. Bojíme se.

Nechceme následovat volání své duše, nechceme udělat další vývojový krok na naší životní cestě a postavit se sami za sebe. A tak sami sebe přesvědčujeme, že je všechno OK a my všechno vydržíme. Protože jsme držáci a nedá se nic dělat. A protože to tak dělají, příp. nedělají i všichni kolem nás.

Žijeme hmotně, neduchovně a nevědomě.

Kdo z nás má víru, že jsme tady na světě především sami za sebe?

Ve svém životě hrajeme různé společenské role s různými lidmi. A tak jsme ve svých životech dětmi, rodiči, partnery, přáteli, zaměstnanci, zaměstnavateli, podnikateli atd., ale kdy jsme jen sami sebou?

Kdo z nás má víru, že naším hlavním úkolem je nezpronevěřit se sám sobě, své vlastní duchovní cestě?

Kdo z nás má víru, že máme poslouchat svou duši a její potřeby?

A kdo z nás má odvahu to udělat?

A proto přichází nemoci a nehody do našeho života a ty vyzdvihnou z nevědomí naše životní úkoly, naši osudovou cestu, po které máme kráčet. Zviditelní navenek to, co jsme nezačlenili vědomě do svého života. To, co nevíme, že máme udělat, protože jsme ne-vědomí.

Všechno v životě má svůj čas a své místo. Život je neustálá změna, neustálý koloběh zrození a smrti a my se musíme naučit to přijmout. Přijmout konečnost všeho v našem životě a nelpět na něčem, co ztratilo v našich životech už svůj smysl. Poslechnout svůj vnitřní hlas a udělat to, k čemu nás nutí vývoj, k čemu nás vzývá naše duše...

Odejít z rodného domu, když přijde čas, najít si partnera, když je čas, založit rodinu, když je čas, pustit své dospělé děti z rodného hnízda a nechat je letět samotné, když je čas, opustit přežilé partnerství, když je čas, opustit nevhodné zaměstnání, které nás trápí a naše duše volá NE, tohle už nechci....už je čas...

Zvednout se a jít dál. Pustit dobrovolně to, co už do mého života nepatří....a začít dělat to, co dělat mám...k čemu dozrál čas...

Kdo z nás tohle vědomě dokáže a dělá?

Náhoda neexistuje. Ani nemoci a nehody nejsou v našich životech náhodné.

A tak se taky, ne náhodou, má cesta do Asie, která byla původně zamýšlena jen jako turistická cesta, stala počátkem mé nové duchovní cesty. Od té doby jsem se rozhodla dívat se na svůj život z úplně jiného úhlu. Začala jsem se učit žít vědomě. A převzít zodpovědnost za všechno, co se mi děje. Přestala jsem hledat příčiny, viníky a padouchy kolem sebe a obrátila jsem se do svého nitra.

Začala jsem hledat příčiny všech svých nesnází sama v sobě. Začala jsem hledat souvislosti ve svém životě a musela jsem si přiznat i věci, které jsem si do té doby přiznat nechtěla nebo nedokázala. Neb je to nepohodlné a nepříjemné.

Je těžké stát tváří v tvář vlastní malosti a vlastnímu strachu. I vlastním omezením a svému vlastnímu osudu. Je těžké stát tváří v tvář všem svým výmluvám. Je těžké stát tváří v tvář všem svým životním výzvám, všem svým neodvratitelným koncům....i novým začátkům....

Je tak těžké přijmout v životě všechny změny, které nás zákonitě čekají.

Je těžké přijmout tvrzení, že za všechno trápení ve svém životě si můžeme sami. Svým vlastním postojem a lpěním na svých představách.

To je co? To jsou věci, viďte? Taky si myslíte, že je to nesmysl?

Já vás nebudu přesvědčovat o opaku. Je to vaše cesta a já jsem zase na té své. A tak je to v pořádku. Každý máme své cesty a své pravdy.

Věřte, nevěřte. Vaše vlastní víra už je jen na vás. A vaše moudrost a vaše intuice je ve vás.

A já sama teď jdu zpytovat své svědomí a vědomí. Proč jsem spadla z té židle a natloukla si kostrč?

Ó řekni, Vesmíre, jaká zpráva se v tom pro mě ukrývá tentokrát? Co dělám zase špatně?

Že bych psala hloupé, rádoby chytré, články a měla s tím přestat? Nebo co je za tím? Bože, to je někdy těžké být vědomá, když jsem nevědomá...

A vám všem přeji dobrý a vědomý život. Ať se daří bez nehod :-)