O našich učitelích aneb jak se učit sebelásce
Je září a s tímto měsícem je symbolicky i fakticky spojený začátek školního roku.
Všichni jsme někdy chodili do školy. A snad všichni si pamatujeme své skvělé učitele. Byli na nás přísní, ale zároveň byli spravedliví. A v žádném případě jim nechyběla velkorysost. Klidně nám dali dobrou známku, když věděli, že jsme odvedli své maximum. A že prostě, z toho jejich předmětu, ze sebe víc nedáme.
Dobrý učitel měl naši přirozenou autoritu, kterou si nemusel ničím vynucovat. Prostě jsme cítili, že ten člověk je vnitřně silný a respektovali jsme ho. Věděli jsme, že nám nic neprojde a že pokud chceme projít do dalšího ročníku my, musíme makat.
Dobrý učitel na nás neřval, nevynucoval si naši pozornost různými pochybnými metodami, nepotřeboval se nám mstít a nebyl zákeřný. Dobrý učitel byl zároveň i vnitřně vyzrálý člověk. A určitě se k tomu svému mistrovství musel také roky dopracovávat prostřednictvím své práce s dětmi a zpětného působení celé řady dětí na něj osobně.
Stejně, jako my ostatní se roky dopracováváme ke svému mistrovství, ke svým životním metám. Ať už si pod tou metou představujeme cokoli.
Chceme být například milující, dobří a prospěšní druhým lidem. A chceme být milováni těmi druhými. To chce určitě většina z nás. A taky chceme žít krásný život a chceme být obklopeni báječnými lidmi.
Jak je tedy možné, že se nám to ve skutečnosti moc nedaří?
Jak je možné, že když všichni chceme to samé, chceme jen to dobré, tak máme kolem sebe tolik špatného? A tolik nespokojených lidí?
Proč kolem sebe pořád kopeme nebo vidíme kolem sebe tolik kopajících, nadávajících a pomlouvajících lidí?
A jak to můžeme sami ovlivnit? Můžeme to vůbec ovlivnit?
Co si vlastně o sobě a o těch druhých lidech kolem nás myslíme?
Myslíme si o sobě, že jsme úžasní a báječní lidé, kteří si zaslouží to nejlepší?
Myslíme si o sobě, že žijeme to nejlepší?
Myslíme si o druhých, že jsou to báječní lidé? Myslíme si, že si i druzí zaslouží to nejlepší?
Jaké myšlenky nám běhají celý den hlavou?
Jsou to vzletné a láskyplné myšlenky plné míru a optimismu?
Jsou to myšlenky plné našeho sebe-vědomí, naší sebe-lásky a naší sebe-víry?
Jsou to takové myšlenky, které nám pomáhají na naší cestě přes naše životní překážky?
Jsou to pozitivní myšlenky?
Nebo jsou to myšlenky plné starostí, problémů, nenávisti, zášti, poraženectví a naší malosti?
Běhají nám hlavou láskyplné myšlenky nebo myšlenky, ve kterých převládá negace?
Neumím, nedokážu, nezvládnu, nedám. To jsem blbec, to jsem hlupák, to jsem děsný nemehlo. Všechno zvrtám. To jsem pomalý, to jsem příšerný, to vypadám...to to zase dopadne...To je blbec, to je hlupák, to je nemehlo. Ten je pomalý, ten je příšerný, ten vypadá, ten to dělá špatně, ten to nedá ...
Co se nám honí hlavou?
Troufám si tvrdit, že velká většina z nás si myslí, že jsme malí a bezmocní lidé, kteří jsou ve svých životech vláčeni druhými lidmi, těžkými nemocemi a zlým osudem. A myslíme si, že ti lidé kolem nás jsou povětšinou příšerní a nemožní.
Také jsem si to myslela. Dlouhé roky jsem si myslela hrozné věci. O sobě i o druhých. A bojovala jsem sama se sebou, s lidmi kolem sebe i se zlým osudem.
Naše myšlenky mají ohromnou tvořivou sílu, aniž si to uvědomujeme.
Běhá nám hlavou tisíce zlých a odsuzujících myšlenek o nás i o druhých, aniž bychom tomu věnovali důležitost.
A přitom druzí lidé nám odrážejí přesně to, co si myslíme. O sobě i o nich. Druzí lidé reagují jako naše zrcadla a odráží nám přesně to, co v sobě máme. Buď klid a mír nebo zlobu a strach.
Když si o sobě budu myslet, že jsem malá a blbá, nemusím říkat vůbec nic, ale všichni na mě budou reagovat jako na malou a blbou.
Když si o sobě budu myslet, že jsem uštvaná a ušlápnutá matka, budou na mě ostatní členové rodiny reagovat jako na ušlápnutou a uštvanou matku.
Když si budu o svém partnerovi a o svých dětech myslet, že jsou nevděční a k ničemu, budou nevděční a k ničemu.
Když si budu o svém šéfovi myslet, že je příšerný, bude příšerný.
Když si budu o té prodavačce z rohu ulice myslet, že je to nafoukaná nána, bude se ke mně chovat jako nafoukaná nána.
Když si budu myslet, že je svět děsné místo k žití a všichni okolo otřesní, bude svět děsné místo k žití a všichni kolem budou otřesní.
Když nebudu opravdu z celého srdce věřit sama sobě, když nebudu věřit, že jsem dobrá a zasloužím si to nejlepší, budou mě v mém životě potkávat stále děsy a běsy. A taky mě potkávaly děsy a běsy, tak dlouho, než jsem to všechno pochopila.
Jde o to, zklidnit svou rozjitřenou mysl a dosáhnout vnitřního klidu a míru v sobě.
Každý z nás máme ve svých životech daleko větší moc, než jsme ochotni si vůbec připustit.
Jen my sami máme moc nad svými myšlenkami. Jen my sami můžeme ovlivnit to, co se nám honí hlavou.
Když si tuto svou moc nad svým životem připustíme a začneme vědomě pracovat se svými myšlenkami, začnou se kolem nás dít zázraky.
Když začneme otáčet své myšlenky o sobě a o druhých od těch negativních a odsuzujících směrem k dobrým a povznášejícím, začne se náš život měnit diametrálně k lepšímu.
Rozhodněme se tedy pro lepší život a začněme na jediném možném místě, kde vládneme svou mocí. Sami u sebe. Ve svém nitru. Ve své hlavě. Ve svém srdci.
Rozhodněme se pro lásku. K sobě samým. Ke druhým lidem. Ke světu.
A přistupujme k sobě při učení, jako k nám ve škole přistupovali ti naši dobří učitelé, které jsme obdivovali. Respektujme sami sebe a své vlastní potřeby. Buďme k sobě laskaví, trpěliví, tolerantní, velkorysí. Ale také vnitřně pevní a rozhodnutí se nevzdat ve svém učení.
Neubližujme sobě ani druhým. Nesmýšlejme o sobě a o druhých špatně.
Nemluvme a nesrážejme špatnými řečmi, odsudky a urážkami sebe ani druhé.
Dávejme ze sebe své maximum, kterého jsme v danou chvíli schopni a vytrvejme na své cestě s vírou, že žádný učený z nebe nespadl.
Dívejme se na sebe s láskou a mysleme si o sobě to nejlepší. Hledejme sami na sobě to dobré a oceňujme sami sebe za cokoli. Každou maličkost, která se nám povede, oslavujme sami v sobě a buďme za ni vděční. Buďme vděční životu za vše, co máme.
Buďme vděční za lidi, které kolem sebe máme. A dívejme se na ně s láskou. Hledejme na nich to dobré a oceňujme na nich to dobré. Na každém lze najít něco dobrého. Ale vždycky musíme začít u sebe. A hledat to dobré nejprve u sebe a v sobě.
Pokud nepřijímám s láskou sama sebe, nebudu přijímat s láskou ani druhé lidi. Z tohoto úhlu pohledu mi druzí lidé poskytují cennou zpětnou vazbu, jak na tom jsem já sama se svým přijetím a svou sebeláskou.
My a děti. My a partneři. My a přátelé. My a sousedé. My a kolegové. My a šéfové. My a podřízení. My a naši klienti. My a kdokoli jiný. Máme nepřeberně možností vstupovat do sociálních kontaktů s druhými a naučit se tak něco o sobě.
Učme se tedy milovat. Sami sebe i druhé lidi. A buďme druhým lidem vděční za to, že nám nastavují zrcadlo našich vlastních myšlenek o sobě samých.
Ukazují nám tak, zda se máme dostatečně rádi a zda přijímáme sami sebe se všemi svými strachy a slabostmi. Zda máme v sobě zlobu nebo mír, lásku nebo strach. Druhé lidi můžeme z tohoto pohledu považovat za učitele naší sebelásky.
Buďme tedy vděčni našim dětem, našim rodičům, našim partnerům, našim sousedům, šéfům, prodavačům v obchodě. Buďme vděčni všem ze jejich reakce. Neboť ti všichni nás učí.
Učí nás milovat sami sebe a tento svět. Aby se nám všem dobře žilo.
Přeji vám úspěšný školní rok, dobré učitele a skvělé výsledky. :-)