Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo jsem...

Jako malá holka jsem milovala pohádky. Zvláště pohádka o Sněhurce a zlé královně byla jednou z mých nejmilejších. V pohádce se opakuje pasáž o zlé královně a zrcadle.

Královna má svůj rituál, kdy drží zrcadlo a ptá se ho, kdo je na světě nejkrásnější. Zrcadlo jí odpovídá: " Ty královno v zemi zdejší, i na světě, jsi nejkrásnější." A královna je spokojená. Jakmile však zrcadlo jednou na královnin dotaz odpoví, že nejkrásnější není královna, ale Sněhurka, královna se pekelně rozzuří, mrští zrcadlem o zem a zrcadlo se rozbije na tisíc malých kousků...

To byla pro mě, jako malou holku, velmi působivá pasáž a já se při ní vždycky zvláštně bála. Na tuhle oblíbenou pasáž z pohádky O Sněhurce jsem si vzpomněla, když jsem jako dospělá studovala různé knihy s duchovní tématikou a dočetla se v nich o zákonu zrcadlení.

Hledala jsem v knihách odpovědi na to, co se mi děje a proč.

Proč trpím a jsem nešťastná? A proč nejsem šťastná, když mám všechno, co jsem si kdy přála? Proč to tak je? A co mám dělat? Co mohu udělat, abych se zbavila svého vnitřního utrpení?

A různé knihy mi odpovídaly na moje otázky jako to kouzelné zrcadlo z pohádky:

Nic se ti neděje jen tak. Všechno, co se ti děje, má s tebou něco společného. Všechno, co se ti děje, je odrazem tvých myšlenek. Nikdy se ti nemůže stát nic, čím se nezaobíráš ve svých myšlenkách.

A všichni lidé, které potkáváš, jsou tvými učiteli. S pomocí těchto lidí, které na své cestě životem potkáš, můžeš poznat lépe sama sebe. A ty lidi, které odmítáš nejvíce, tě i nejvíce naučí. Proto miluj i své nepřátele. Vše, co je kolem tebe, je tvé zrcadlo. Vše, co se ti děje a co vnímáš, je odrazem tvého nitra...

Nechápala jsem to. Dlouho jsem to nechápala." Co to je za blbosti? Co to je za nesmysly? " ptala jsem se sama sebe. "Jaký zrcadlo? A jak mám milovat toho pitomce, kterýho nesnáším?"

To už je tak v nás lidech zařízeno, že když něčemu nerozumíme, že když něco nechápeme, apriori to odmítáme. Zatracujeme to. Vysmíváme se tomu. Nevěříme tomu a říkáme tomu blbosti. A ty lidi, kterým nerozumíme, taky odmítáme, zatracujeme je, vysmíváme se jim a nadáváme jim. A nechceme s nimi mít nic společného. Jsou to divní blázni... pryč od nich.

Ale moje vnitřní utrpení bylo čím dále větší a já se chtě nechtě musela vydat na jinou cestu. Musela jsem opustit své staré myšlenkové vzorce, vybřednout se starých zajetých kolejí a vydat se jinudy. Na cestu nového poznání.

Na cestu svého osobního poznání. Na cestu, na které postupně zapomenu svá stará přesvědčení, že jsem bezbranná oběť vnějších okolností a ti lidé kolem jsou mí nepřátelé. Na cestu, na které připustím, alespoň malinko, že všechno může být úplně jinak, než jak jsme se to učili kdysi ve škole a čemu se obecně věří. A čemu jsem do té doby věřila i já. Abych zapadla a abych byla normální. Abych nebyla blázen...

Na cestu, na které jsem začala objevovat nové věci a po které stále kráčím a učím se. Dnes a denně se učím. Kráčím po té cestě více či méně úspěšně a opakuji si:

"Jsem vědomá bytost a vše, co se mi děje, je odrazem mého nitra, mého vědomí. Já jsem. Jsem tady a teď. A mám tady a teď vždycky k dispozici vše, co potřebuji. Nejsem bezbranná oběť vnějších okolností a ti lidé kolem nejsou mí nepřátelé. Zvládnu všechno, co přijde, protože jinak by to do mého života vůbec nepřišlo."

Když si toho nejsem vědoma, že jsem vědomá bytost, jsem nevědomá. A pak ve mně vznikají nepříjemné pocity. Mám pocity ohrožení a strachu. Mám strach, že selžu. Mám strach, že nebudu mít dost. Mám strach, že to tam venku nezvládnu, nedokážu, neobstojím. Semele mě to, ušlapou mě, převálcují mě. Ti rychlejší, lepší a úspěšnější. Všechno si urvou pro sebe a mně nezbyde nic. Jen oči pro pláč. A všechno budou mít oni. Ti, co jsou vždy ve správný čas na správném místě. Jsem malá a bezbranná. A bezcenná.

Ano, tak jsem se jedním časem ve svém životě cítila. Jako malá, bezbranná, bezcenná...jako ryba vyvržená na břeh, která se zmítá na slunci v písku... cítila jsem se nepatřičně na tomto světě a nevěděla jsem co s tím... mé dlouhodobé období deprese. Doba temna a černa v mém životě. Dlouhá cesta mé duše temným lesem...

Ale pak jsem jednoho dne vyšla z toho temna zase ven na slunce a všechno kolem bylo jiné. Už jsem nebyla oběť okolností a lidé kolem mne nebyli mí nepřátelé. Pochopila jsem, že nemá cenu nadávat na své zrcadlo, když má člověk křivou pusu. Pochopila jsem, že všechno v životě má svůj smysl. I to zdánlivě nesmyslné a špatné. I naše nemoci, naše utrpení, naše deprese a naše psychózy. Naše zdánlivé nicnedělání.

Stala jsem se vědomým tvůrcem svého života a lidé kolem mne jsou milí a vstřícní. A ti, kterým stále nerozumím, jsou mí nejlepší učitelé. Učí mne lásce, trpělivosti a pokoře. Učí mne ještě lépe poznat své vlastní nedostatky a svou vlastní nevědomost.

Když neumím něco nebo někoho přijmout, už vím, že je to poselství pro mě. Musím více rozšířit své srdce i své vědomí. A přijmout to, co je. Když budu zatracovat sebe nebo druhé, dostanu se zase do slepé uličky. Už jsem tam byla a už tam nechci. I když si uvědomuji, že to nebezpečí tady pořád je.

Stejně jako jsou tady stále i všechny formy závislostí, do kterých můžeme kdykoli spadnout a které nás odvádí od toho, kým opravdu jsme. Jsme bytosti plné lásky a světla. Zkusme si to alespoň malilinko připustit a převezměme odpovědnost za své myšlenky a za to, co se nám děje. Zkusme si všímat vztahu mezi tím, na co myslíme a tím, co se nám děje.

Dívejme se na sebe do zrcadla a říkejme si jen samé hezké věci. Ukliďme si sami v sobě a zbavme se všeho, co nám dobře neslouží. Zbavme se všech negativních myšlenek, všech odsudků, které máme, všech závislostí a posedlostí, které nám znepříjemňují život a táhnou nás ke dnu. Nejde to samo a není to hned.

Je to běh na dlouho trať a jde to pomalu, pomalinku. To je nepopulární tvrzení oproti tomu populárnímu a komerčně úspěšnému: "Jak získat rychle a bezbolestně to i ono za týden, maximálně za 3".

Tak v úklidu našeho nitra tohle rychlé řešení opravdu nefunguje. Jenom podívat se do svého nitra vyžaduje notnou dávku odvahy. Vybřednout z pozice oběti a převzít plnou zodpovědnost za vše, co mi běhá hlavou a co se mi v životě děje, není jen tak.

Ale když to dokážeme, když se vydáme na cestu nového poznání, čekají nás neuvěřitelné věci. Čekají nás zázraky vlastního vědomého života. Pochopíme spoustu věcí, budeme milovat sebe i druhé, přestaneme nadávat a budeme rádi na světě.

Pořád jsme tady a nikdy není pozdě začít. Toho špatného kolem je vrchovatě. Ale vrchovatě je i toho dobrého. Je to půl na půl. Tak se pojďme začít zaměřovat se na to dobré kolem nás i v nás.

Pojďme vyleštit svá zrcadla, ať se na ně nemusíme zlobit a rozbíjet je. Nezlobme se na ty druhé lidi kolem nás a začněme sami u sebe. Začněme ve svém nitru. Smýšlejme hezky o sobě, o druhých i o tomto světě. Usmívejme se na sebe i na druhé. Pojďme se začít zdravit.

Říkejme sobě i druhým hezké věci a připravme se na zázraky, které se začnou dít. Protože zázraky se dějí, když na ně věříme.

Přeji vám lásku, trpělivost, odvahu a pokoru na vaší cestě do vašeho nitra.

Ať vám vaše zrcadla ukazují čím dále, tím více jen to, co si přejete vidět. :-)