Teď se můžete rovnou odstěhovat aneb o našem studu

24.07.2018

V životě každého z nás se děje spoustu věcí. V životě našich blízkých se také děje spoustu věcí. Něco se stane a vy se stydíte.

Může to být cokoli. Vyhodí vás z práce. Váš muž je vám nevěrný. Vaše žena vás opustila. Vaše dcera nedostuduje. Váš syn někoho srazí autem. Vaše dcera otěhotní s "nevhodným" mužem. Váš muž pije a skončí v léčebně. Váš šéf vás zkritizuje před ostatními kolegy. Vy sami uděláte něco hrozného...doplňte si sami co. Pro každého je hrozné něco jiného. 

Stydíte se do morku svých kostí a nejraději byste zalezli tisíc sáhů pod zem a už nikdy nevylezli. Nejraději byste nejen zalezli tisíc sáhů hluboko, ale pro jistotu ještě chodili kanály, abyste nikoho nepotkali.

To víte, že zrovna náhodou a na potvoru někoho potkáte. Potkáte zrovna tu potvoru, kterou jste nechtěli potkat ani náhodou. A která se vás s medovým úsměvem zeptá zrovna na to, na co nechcete, aby se zeptala. Na tu vaši bolavou záležitost. Bože, to je situace!

Kroutíte se a odpovídáte jen ze slušnosti a neochotně. Nejraději byste byli těch tisíc sáhů hluboko a v kanále k tomu. Vaše protistrana si vás pěkně smaží na pánvi a nelítostně šťourá ve vašich otevřených ranách...

Dosmaží vás, došťourá se v těch vašich bolavých ranách a nakonec vítězoslavně zvolá: "Teď abyste se rovnou odstěhovali, viďte??!!"

Bác a je to!!! Potvora vás má tam, kde vás chtěla mít. Na dně, na kolenou, v kanále, tisíc sáhů hluboko... jste down a plazíte se z toho místa vaší veřejné hanby se svěšenou hlavou a s nejčernějšími myšlenkami v té svěšené hlavě.

Desítky, stovky a tisíce situací na nás číhají v našich životech a my se musíme naučit jim čelit. Učíme se reagovat na situace, které přicházejí jakoby náhodou do našich životů. Učíme se reagovat na druhé lidi. Učíme se vlastní zodpovědnosti za svůj vlastní život.

Pokud je to o nás samotných, pokud jsme přímými aktéry dané situace my sami, bývá to jednodušší.

Pokud je to o našich blízkých, je ta situace pro nás těžší. Ale vždycky je to učební lekce pro nás. A vypovídá něco o naší zralosti. O tom, jak jsme na tom.

Učíme se neutíkat, když bychom chtěli utéci. A přitom si daná konkrétní situace žádá, abychom překonali strach v sobě, zůstali stát a vyřešili to, co je na nás.

Pokud uděláme něco nepříjemného, něco hrozného, my sami, měli bychom se postavit k našemu úkolu čelem: převzít svou zodpovědnost, svůj díl viny, uznat svou chybu a situaci podle svých možností napravit. Jak nejlépe umíme. Omluvit se, případně odškodnit ty druhé, kterým jsme ublížili a které jsme poškodili.

Poučit se z dané situace a jít dál s vědomím, že jsme udělali to nejlepší, čeho jsme byli v danou chvíli schopni. Dát si pozor a vědomě zpracovat celou situaci tak, abychom se vyvarovali stejné chyby v budoucnu. Měli bychom vědomě zvládnout svou učební lekci.

Důležitou součástí našich učebních lekcí je i odpuštění sobě samým. Chyby jsou běžnou součástí našeho života a našeho učebního procesu. Není to žádná ostuda udělat chybu. Chyby děláme při učení všichni a teprve, když nám to docvakne, můžeme se chyb vyvarovat.

Takže žádné sebemrskání nemá smysl. Respektive sebemrskání, a tahání viny za sebou, nás oslabuje a činí nás nepoužitelnými pro naše další životní výzvy a úkoly. Kdo se bojí, že udělá chybu, neudělá kolikrát raději nic. A nic, to je to nejhorší, co se mu může stát. Může tak promarnit svůj život ve strachu, aby neudělal zase chybu.

Nestyďme se proto za své chyby a přešlapy, ale berme je jako přirozenou součást našeho učebního procesu, našeho vývoje. Uděláme chybu, uvědomíme si ji, opravíme ji a jdeme dál. Nezatíženi, na své další cestě, vinou a hanbou.

Jsou situace v našem životě, kdy nejsme přímými aktéry dané situace, ale ona se nás bezprostředně dotýká. Naši blízcí udělají něco, co se nám nelíbí a za co se my sami stydíme. Stydíme se, ačkoli bychom se stydět nemuseli a ani neměli. Nejsme zodpovědní za činy toho druhého. Ano, jsme právně zodpovědní za své nezletilé děti, ale nejsme morálně zodpovědní za činy našich blízkých.

To je jedna z věcí, které bychom se měli naučit. Zodpovídejme za své vlastní činy, ale nezodpovídejme se a nestyďme se za činy někoho jiného. Proč?

Protože pokud se stydíme za činy někoho jiného, nikdy se nemůžeme s tímto přístupem dobrat vlastního duševního klidu. Pokud budeme svou duševní pohodu spojovat s činy jiných lidí, je prakticky nemožné dosáhnout toho, abychom byli vnitřně spokojení.

Pokud budeme své vlastní štěstí a svou vlastní radost spojovat s činy těch druhých, budeme pravděpodobně věčně nespokojení a věčně nešťastní.

Jakákoli situace, která se kolem nás stane a nebude přitom o nás, ale o těch druhých, nás bude vychylovat z naší vlastní osy. Pokud to dopustíme a pokud budeme brát na sebe zodpovědnost za činy těch druhých, nedojdeme nikdy vnitřního štěstí.

Nejsme zodpovědní za to, co dělají druzí lidé, ale vždy jsme zodpovědní za to, jak na to reagujeme my sami.

Každý přispíváme svým dílem ke společnému dílu nás všech. Pokud se utápíme ve vině a výčitkách za činy své nebo druhých lidí, oslabujeme tím sami sebe. A naše slabost nikomu a ničemu nepomůže. Ani nám, ani druhým.

Oslabujeme tím pouze svou schopnost zdravého úsudku a vlastního vývoje a bereme druhým jejich právo na jejich vlastní chyby a jejich vlastní vývoj. Každý máme svobodné právo se rozhodnout, kudy půjdeme. Každý máme právo jít svou vlastní cestou a zkoušet věci, které se druhým nelíbí. I naši blízcí mají toto právo.

Život je pestrý a chyby děláme všichni. Je to normální a lidské. Učme se tedy vědomě pracovat se studem a pocity viny tak, abychom neměli pocity, že musíme chodit kanály a být tisíc sáhů hluboko. Učme se zpracovávat své zážitky tak, abychom se z nich poučili a aby nás to duchovně posunulo dál.

Učme se a posouvejme se. Ať můžeme chodit po tomto světě s radostí a vděčností za to, že jsme tady a že se můžeme učit. Buďme vděčni za všechny prožitky, radostné i bolestné. Ty všechny nás naučily, a učí nadále, být tím, kým jsme dnes.

K životu patří nejen výhry, ale i prohry. K životu patří nejen radost, ale i bolest. K životu patří nejen smích, ale i slzy. Život je pestrou směsicí toho všeho, tak to tak berme. A nestyďme se za to, že žijeme a učíme se. Nestyďme se za to, že jsme jednou dole a jednou nahoře.

Učme se odpouštět sobě i druhým své hříchy, své slabosti, svá selhání, své nedostatky, své chyby. Berme všechny nepříjemnosti v životě jako naše učební lekce a nedělejme z nich konec světa.

Postavme se vědomě ke všem svým životním výzvám a úkolům a přijměme někdy výhru a někdy prohru. Nakonec nejtěžší v životě je vyhrát sám nad sebou a nad svými slabostmi. Ve svém vlastním nitru... Ne nad druhými lidmi tam venku. Na jakémkoli bitevním poli vnějšího světa...

Až příště potkáme tu potvoru, nenechme se smažit a nenechme si šťourat v našich ranách. Až nám bude radit, že se máme odstěhovat, usmějme se a s klidem ve svém srdci odpovězme: " Myslíte? Já myslím, že žiju na tom nejlepším místě na celém světě. A s těmi nejbáječnějšími lidmi kolem :-). "

Přeji vám krásné léto a báječné lidi kolem :-)