O vděčnosti našich dětí aneb dejme jablku čas dozrát

Ty jsi tak příšerná, nemožná a hrozná !!!  Slyšíš??? Nenávidí, tě...

Zpackala jsi mi celý život. To kvůli tobě jsem nešťastná.

To kvůli tobě nemám tohle a tamto. To kvůli tobě je mi tak mizerně.

Za to můžeš ty.

Podívej se na sebe, jak jsi nemožná!!!

Mluvíš jenom o sobě a o mě se vůbec nezajímáš.

Všechno jsem dělala jen kvůli tobě, abych se ti zavděčila! Abys mě milovala! Abys byla šťastná! Abych byla šťastná!

Jsi hrozná, hrozná, hrozná...

Poznáváte některou z těch vět? Už jste je někdy samy použily nebo je slyšely o sobě?

Jste matka a vaše dospívající či dospělé děti na vás útočí jako zmije. Jako klubko rozzuřených sršáňů.

Sedíte pod tou sprchou jedovatých slov a přemítáte, kde jste udělaly chybu. Co jste udělaly špatně

Ve vašem nitru je vám nanic a hlavou vám táhnou celé ty dlouhé roky nabité vaší energií, kdy jste se snažily vychovat ze svých dětí úplně jiné lidi. Šťastné, sebevědomé a spokojené.

Dělaly jste to nejlepší, co jste uměly a věřily jste, že vaše úsilí bude korunováno úspěchem. Šťastným, samostatným a sebevědomým potomkem, který lehce zvládne to, co vy jste nezvládaly samy.

Co jste nezvládly se svými rodiči. Co jste možná nezvládly ani se svými partnery. Co jste nezvládly samy. Co se vlastně doteď učíte samy.

Už teď se můžete začít usmívat. Už vám to dochází?

Není proč se zatracovat a obviňovat.

To není o vás osobně. To není o tom, že jste špatné a neschopné.

Je to o tom, že se všichni pořád učíme a vyvíjíme

Už si vzpomínáte? Taky jsme svým rodičům vyčítaly kdysi kdeco. Nebo všechno.

I my jsme měly jako dospívající svá očekávání na své rodiče. Byly jsme mladé a nezkušené, v hlavě zmatek, v srdci taky a rodiče byli nejblíže. Neviděly jsme, jak se snaží dát nám to nejlepší, co umí. Ani jsme to nemohly vidět.

Byly jsme na tom svém břehu. Na tom dětském břehu. Neměly jsme jejich úhel pohledu a jejich rodičovské zkušenosti. Ale přesně jsme tehdy viděly a věděly, kde naši rodiče dělají chyby a jak jsou kolikrát nemožní. Jak jsou strašní a nezvládají. Tak pyšné jsme tehdy byly v našem hodnocení.

Johoho, my budeme úplně jiné než ti packalové, co nám ničí život...rozuměj táta s mámou :-)...johoho, my to budeme dělat jinak. Lépe a radostněji. To jsme si tehdy třeba říkaly. Když jsme stály na prahu našich dospělých životů a měly na něj svá očekávání. Na svůj život, na své partnery, na své děti...

Ale kdeže loňské sněhy jsou.

Očekávaly jsme jen to krásné, dobré a radostné. A přicházelo nám to, co jsme potřebovaly. Tedy nejen to krásné a radostné. Přicházely i horší a hrozné chvíle. Přicházelo všechno to, co jsme potřebovaly, abychom se naučily své životní lekce.

Přicházely i dardy do našich životů, nemoci, bolesti, nepochopení, nesouznění, disharmonie, nevěra, osamění ve vztahu, opuštění, smrt...

A my se učily. Učily jsme se se svými rodiči, učily jsme se samy, učily jsme se se svými partnery, učily jsme se se svými dětmi. Učily jsme se tomu, co se neučí v žádné škole. A co nezbytně potřebujeme pro dobrý a spokojený život. Svůj i všech kolem.

Učily jsme se lásce, trpělivosti, pokoře, otevření se druhému, souznění, harmonii ve vztahu, být věrné samy sobě, odpuštění, opuštění... Učily jsme se všemu, co jsme potřebovaly, abychom pochopily spoustu věcí.

Zkušenosti jsou nesdělitelné a vše musí člověk okusit na vlastní kůži, aby pochopil. Vše musí prožít sám za sebe, aby pochopil a naučil se, co se naučit má. To, co jsme kdysi odsuzovaly na svých rodičích, jsme třeba pak samy dělaly svým dětem. Tak pevné jsou ty vyjeté vzorce chování, které se dědí z generace na generaci.

Teď už jsme samy o kus dál. A učíme se pořád. Ten proces je celoživotní a nikdy nekončící. Vše stále plyne, mění se a proměňuje v toku času a v toku našich životů.

A my se učíme společně s druhými. Společně se svými dětmi. Nebo samy. Učíme se a zrajeme.

Dneska už třeba víme, že ani nemáme našim rodičům, co odpouštět. Už třeba víme, že jsme měly ty nejbáječnější rodiče na celém světě a jsme jim vděčné za všechno, co nám dali. Možná už jsme natolik zralé a vědomé.

Ale možná, že ještě ne a že svým rodičům stále něco vyčítáme. I teď. Po 30,40, 50 i více letech sebou táhneme batohy s naší dětskou bolestí a nedořešenými problémy v nás.

Je třeba hodně sebereflexe a sebelásky, abychom to všechno ustály. Je třeba podívat se s láskou na své bolesti i na své rodiče a odpustit jim, abychom dnes mohly odpustit samy sobě všechny ty seky, které jsme udělaly našim dětem. I když třeba nevědomě. A abychom se mohly samy vyléčit a posunout se dál.

Abychom se mohly povznést nad všechny ty odsuzující a bolestné výroky, kterými nás dnes třeba zahrnují naše děti. Nebo jiní lidé kolem.

Ale nikdo nám nedělá nic schválně. Jako jsme my nedělaly nic schválně jiným lidem kolem. Ani našim rodičům, ani našim dětem jsme neděly nic schválně. Jen jsme to tehdy, v tu chvíli, jinak neuměly. A zrovna tak to dělali naši rodiče a dělají to dnes i naše děti.

Útočí na nás a zraňují nás kolikrát, protože jsou uvnitř nejisté a zoufalé a neví v tu chvíli kudy kam...stejně tak jako někdy my samy. Je to o zmatcích a bolestech dospívání a zrání nás všech. Všech lidí na této planetě Zemi.

Vše chce svůj čas. Každý z nás jsme na určitém stupni svého duchovního vývoje, a když nastane pro nás ten správný čas, zase každý o kousek postoupíme na tom svém stupínku. A pochopíme něco z toho, co máme pochopit. A co nám do té doby zůstávalo skryto v našem nevědomí.

Kdo má zahrádku, ví moc dobře, že v přírodě nejde nic uchvátat. I jablko potřebuje svůj čas, aby dozrálo. Zasadíme jabloň a musíme čekat několik let, než začne nést své plody. A když se objeví na stromě první jablko, máme velkou radost, ale víme, že musíme čekat dál.

Víme, že musíme být trpěliví a dát jablku čas, aby bylo krásně vybarvené, voňavé a chutné. A nezlobíme se proto na něj. Nestojíme pod jabloní a nenadáváme jablku, že je hloupé a ať se na sebe podívá, jak děsně vypadá a jak je nemožné.

Tak to nedělejme ani sobě a svým dětem. Ani nikomu jinému. Přistupujme k sobě s láskou a trpělivostí a dejme si navzájem čas. Sobě i svým dětem. I všem lidem kolem.

Neuzavírejme se tedy ve chvílích zmatku do sebe a do své bolesti. Nestavme kolem sebe uražené zdi plné mlčení a očekávání vděčnosti od těch druhých. Ale naopak se ještě více otevřeme, roztáhněme svou náruč lásce a prodýchejme všechny bolesti své i bolesti svých dětí.

Právě ve chvílích zmatku a bolesti máme zase jedinečnou a skvělou možnost o kousek vnitřně vyrůst. Nevracet dětem jejich rány a odsuzující slova, ale učit se vnitřnímu klidu a míru. Děti nás učí celý život. Ať už jsou malé nebo velké. Buďme tedy vděčné životu za to, že své děti máme.

Zrovna, když máme vzájemné problémy, o to více si uvědomme znovu tu krásu a nádheru, kterou nás život obdařil tím, že nám děti dal. Znovu si uvědomme tu pestrost života, kterou jsme díky svým dětem směly ochutnat a prožít. A povznesme se nad jejich příkré vidění.

Obejměme s láskou všechny chyby , mindráky a zranění. Odpusťme si je a pofoukejme je. Nejprve sobě a pak druhým. I našim dětem. A pak pojďme společně dál s láskou a vírou, že svět je dobrý, my také, naše děti také a ostatní lidé taky.

A věřme, že všichni jednou dozrajeme a pochopíme, že nám nikdo nedělá nic schválně, všichni jsme báječní a tento svět je krásné místo k životu. A všechny ty problémy, které máme sami se sebou i s druhými, jsou potřebné pro náš další vývoj. Berme každý svůj problém jako šanci zase o kousek vyrůst a stát se vědomějšími.

Pohlaďme v reálu nebo v duchu naše děti, naše partnery, naše rodiče i všechny kolem a věřme, že se z těch bolestí a vyčítání všichni jednou dostanou a dozrají. Stejně tak jako my samy.

Až přijde ten náš správný čas :-)