S cizím mužem v cizím pokoji aneb očima ženy podruhé
Ano, můžeme si za to samy. Naše romantické představy o mužích. Naši rytíři a princové na bílém koni. Jako malé holčičky jsme vyrostly v prostředí, které nás silně ovlivnilo a determinovalo, ale ať to bylo, jak to bylo, ať už byl náš tatínek podpantoflák nebo macho nebo se v rodině vůbec nevyskytoval, my ženy v drtivé většině podvědomě toužíme po silném muži, který nás sevře v náručí a bude nás milovat. Na věčné časy a nikdy jinak. Jak jinak.
Buď jsme měly štěstí a viděly jsme ten krásný model = opravdová a upřímná spolupráce muže a ženy v rámci rodiny, přímo u našich rodičů. Může se to stát. Výjimky přece potvrzují pravidlo, říká se to, ne? Většinou jsme to štěstí neměly, protože i naši rodiče nevyrůstali v Nebi, ale tady na Zemi v první polovině minulého století a tady panovala, a stále i v našem novém tisíciletí panuje, úplně jiná realita.
Realita boje a kdo z koho, i v rámci rodiny. Důsledek patriarchátu a mužského vidění světa ? Nebo je to důsledek feminismu a ženského bojovného vidění světa?
Boj, boj, boj. Boj se mě, boj... Protože já se tě taky bojím, ale musím dělat, jakože se nebojím...takto mě vychovali a máme to tak všichni, ach jo.
Ať už jsou rodinné modely jakékoli, drtivá většina žen touží po dětech a přeje si muže, s kterými ty děti může mít. Drtivá většina žen věří, že buď zachová model, který znala z domova, pokud jí vyhovoval nebo naopak se rozhodne, že něco takového už nikdy, nikdy. Žádné věčné časy a nikdy jinak. Tohle nechci už nikdy zažívat, budu to dělat jinak. Lépe a radostněji. Na věčné časy a nikdy jinak.
Budu svého muže ctít, budu ho milovat, nebudu se o něm mluvit špatně, nebudu ho shazovat a ponižovat ho před dětmi, nebudu děti zatěžovat svými partnerskými problémy, nebudu si na dětech vylévat svoje mindráky, nebudu požadovat po dětech, aby mi splnily to, co jsem sama nedokázala, budu se maximálně snažit o to, aby nám to všem fungovalo a abych už nikdy, nikdy nemusela zažívat to, co jsem zažívala doma.
Budu báječná matka, manželka i milenka. Bože dej, na věčné časy a nikdy jinak, Amen!!!
Já dneska uznávám, že mé představy, s kterými jsem vstupovala do vztahu, byly velmi romantické a nereálné. A myslím, že toto zažívá mnoho z nás, nezávisle na pohlaví. Ženy i muži vstupují do vztahu s mnoha nereálnými očekáváními, které jim v reálu nemohou vyjít.
Vybájíme si něco a ono nám to pak v reálu nefunguje. A pročpak asi? Pročpak nám to nejde a nefunguje?
No protože, když něco chceme, musíme se to nejprve naučit. Musíme na tom zamakat sami. Ať už je to cokoli, musíme se to v životě učit. Chodit, mluvit, číst, psát, počítat, jezdit na kolobrndě, lítat na rogalu, jezdit na motorce, , opravovat auta, malovat....cokoli z lidské činnosti si představíte, je možné. Pro obě pohlaví.
Ale musíme být trpěliví a ochotní se to učit. Musíme vůbec připustit tu možnost, že se to naučíme. Že budeme mít vůli se to učit. Tak dlouho dokud nedosáhneme kýženého výsledku. Až když se to naučíme, tak to umíme.
Zní to logicky?
Bohužel, pokud jde o vztah, tam tahle logika nefunguje. Resp. tam odmítáme logiku pustit. Zrovna muži, kteří se logikou tak rádi ohánějí a všechno musí mít vysvětlené přes mozek, rozum, a vědu, tak zrovna muži zhusta nechtějí do vztahu žádnou logiku pustit a tvrdošíjně a nelogicky trvají na svých představách a "právech", na které byli zvyklí.
Takže žádné učení, mučení, abychom se to naučili a uměli to. My nic měnit nebudeme. My jsme takto zvyklí. Nám to vyhovuje takhle. Nic se měnit nebude. A my už vůbec ne. A basta fidli
Do vztahu vstupují tedy dva jedinci, oba totálně nepřipravení, se svými nereálnými ideály, představami a očekáváními, se svými modely z původních rodin a se svými mindráky. S kupou svých mindráků, které před sebou úzkostlivě střeží. Je to tak. Nebo není?
Nemáme žádné mindráky? Kdo jsi bez mindráků, hoď kamenem. Všichni máme nějaké mindráky a je to jako se vším. Ten, kdo popírá, že něco nemá, že nemá s něčím nic společného, ten to má na Ntou.
Takže vstupujeme do vztahu s kupou mindráků plus nereálnými očekáváními na partnera, které náš partner nemůže splnit, ani při nejlepší vůli plus modely z původních rodin plus největším bludem, který nadělá ve vztahu největší paseku:
TEN DRUHÝ VE VZTAHU JE ZODPOVĚDNÝ ZA MÉ ŠTĚSTÍ.
A JE TO TADY
Možná, za to mohou ty písničky. Možná naše nereálná očekávání. Možná za to může patriarchát. Jisté je, že po určité době ve vztahu je většina žen totálně vyčerpaná.
Myslela si, očekávala, věřila. Na bílého koně a milujícího prince, který jí sliboval všechno na světě. Že je tu jen pro ní a udělá jí šťastnou. Na věčné časy a nikdy jinak.
Protože bez ní nemá jeho život smysl. Miluje jí. OK. Super. Věřila mu. A očekávala modré z nebe. Jéééžíššš, to bude krása. Na věčné časy a nikdy jinak
A pak to přijde. Všední reálný život. S prdy, dardami, nemocemi, problémy, složenkami a tím vším okolo. Jenom ty problémy okolo dětí. Každý má jiný názor na výchovu, na tohle a na tamto a do vztahu nám vedle očekávání, která zjišťujeme, že byla kolikrát planá, vstupují kolikrát i rodiče toho druhého.
Rodiče toho druhého jsou však, narozdíl od našich očekávání, reální a mají taky svoje očekávání a nemoci a pokud třeba trvají na tom, že budou naší pevnou součástí a že to dělali lépe a radostněji než my a chtějí nám to vehementně třeba denně sdělovat a opravovat nás a nutí nás žít tak, jak žili oni, tak potěš koště.
Ve vztahu nás čekají věci, které bychom si neuměli představit ani v nejhorších snech.
Ve vztahu nás čekají věci, o kterých se nezpívá v žádné písni. I když uznávám, že píseň S cizí ženou v cizím pokoji je reálná až příliš. Bohužel. A dokonce v té písni je zakódován i klíč našich vztahových problémů.
Naše očekávání. Naše cizí matka v cizím pokoji. Pardon, já to nějak spletla. Naše vlastní matka v našem vlastním pokoji. Tedy zase jsem to spletla. Jejich vlastní matka v jejich vlastním pokoji.
Protože pokud budu mluvit o svých zkušenostech, o zkušenostech naší poválečné generace, 50. a 60. let, tak tam žena s hrůzou nejpozději po pár letech zjistila, že nejen, že nemá doma prince, ale ona doma nemá ani chlapa. Ono se jí doma objevilo další dítě, které ani neporodila. Což bylo jediné plus v tomto případě = že nemusela rodit.
Zjistí to nejpozději po pár letech, kdy opadnou růžové brýle, které si žena vehementně leští a snaží se je udržet na nose, stůj, co stůj, a namlouvat si kdeco, ale ono to nějak nejde. Je čím dál unavenější. Její dospělé dítě v mužském podání, které jí slibovalo modré z nebe a tak všelijak podobně, leží na gauči za bariérou novin a mlčí.
Kolem běhají další její děti, které vřískají a pořád se něčeho dožadují. A do toho běží televize, protože on, tedy ono, její dospělé dítě, bez ní nemůže žít. A ona už ví, tedy vy už víte, milé ženy, že to sdělení "on nemůže bez ní žít " není o vás, ale o té televizi.
Že řvou děti, to s jejím dospělým dítětem ani nehne. Ty jsou přece vaše. To je vaše práce a vaše štěstí v jednom. A on má přece ty noviny a tam je spoustu důležitých informací. Jako, že vyhrál tenhle klub a ne támhleten, že tamhle přestoupil jeden hráč za miliony do jinýho klubu. Jééé a tady je támhleten slavnej, co střelil penaltu....sice před 30 lety, ale je to frajer, pořád je to frajer...ty jo, to je frajer .... Hele a bude se vyrábět nový auto, novej model...ty jóóóó. To je nářez.
Pokud byste své dospělé dítě na gauči požádala, zda by si s ostatními dětmi, které běhají kolem a nečtou noviny, nemohlo jít hrát ven, dostane se vám sdělení, že nemohlo, protože se dívá.
Na NÍ. Na TU, BEZ KTERÉ NEMŮŽE ŽÍT. A vy už víte, že tohle není o vás.
Ještě vám to nejstarší z vašich dětí, váš nejstarší syn, pardon váš chlap, na kterého jste bláhově kdysi tolik spoléhala, sdělí, že půjde. Nebojte půjde. Ale nejdříve půjde, až TO skončí. Ale vy už víte, že až TO skončí, přijde něco jiného zajímavého. Takže se vrátíte do kuchyně k té své seberealizaci a trpělivě čekáte, až TO skončí. A modlíte se, aby TO skončilo brzy.
Další pořad v televizi. Nebo zavolá kamarád. Bude po vašem chlapovi, pardon po vašem dítěti, NĚCO chtít. A vaše dítě, pardon váš chlap, vyskočí jako srnec a poběží. Jako Mirek Dušín. Ale vy už víte, že nepoběží za vašimi dalšími dětmi, aby si s nimi hrál. Nepoběží udělat TO, co vám slíbil. Nepoběží opravit TO, co nejde už rok a půl a on už půl roku slibuje, že už na to jde. Jen co TO skončí.
Poběží tak krásně jako Mirek Dušín udělat něco pro někoho jiného. Pro někoho, kdo si TO vzpomněl před minutou a nutně TO potřebuje. Teď hned. On TO nutně potřebuje teď hned. Ten druhý. A vaše dítě, pardon, váš chlap je přece CHLAP. A nenechá nikoho ve štychu. To my chlapi neděláme, na nás je spoleh. A tak běží pomoci. Tam VEN. Za hranice všedních dnů. A tam bude pěkně veselo. Ne jako doma.
Protože doma je to nuda. Doma je vopruz. Je tam jen ta cizí matka v cizím pokoji. Tedy on si bláhově myslel, že si bere vlastní matku a bude to pořád jako kdysi doma s vlastní matkou. Bude se o mě starat a usmívat se na mě. A podívejte se na ní. Na tu cizí matku!!!! Jak se nám vybarvila!!!!!
Já jsem jí to tedy neřekl, že si beru svou matku, ale to je přece samo sebou ne? To dá rozum, ne ? Na něj my chlapi věříme. To je logický ne? A taky nemluvíme. Proč bysme mluvili? Proč bysme něco říkali? Chlapi nemluví, ne? To je logický? Mě chtěla ne? Chtěla děti ne? Tak má, co chtěla. A basta fidli
FUUUUUJJ!!!!!!. Připadám si jako v postroji a odcházím za jinou matkou. Kolem je mraky matek, které se na mě jenom třesou. Dvacet let se o mě tahle cizí matka v cizím pokoji blbě starala. Tak blbě, že uvadl nejen můj fíkus, ale uvadl jsem i já. Je to k nevíře a nikdo, kdo mě znal, by to do mě neřekl. Už jí nedám další šanci.
Ale naštěstí, protože jsem šikovnej, tak za těch 20 let, co se o mě tahle cizí matka tak blbě starala, tak JÁ se i přesto dokázal vypracovat v práci a mám společenský status a peníze, takže těch matek se teď pohrne ještě více než před 20 lety. I když jsem zvadl já i fíkus. I když to ta cizí matka tak zvorala. Ale peníze to naštěstí napraví.
Pojďte matky ! Která se o mě chcete starat jako první? A nestrkejte se! Na každou z vás jednou dojde. Já mám peněz dost. A vy to všechno neutáhnete a postupně odpadnete. A já mám rád mládí a krásu. Je to přece přirozené. Jsem přece chlap. A nám chlapům se to tak líbí.
Hurrrráááá, zázraky se dějí dnes a denně
Sbohem cizí matko v cizím pokoji. Já padáááááám !!!!!!!!
A je TO tady. Odešlo. Tedy odešel. Já to pořád nějak pletu. Odešel i se svými očekáváními. A ne do baru. Definitivně. Je pryč...
Je s cizí ženou v cizím pokoji. Nebo s cizí ženou v mém vlastním pokoji? Nebo s celou mojí rodinou v mém vlastním domě? Už ani nevím. Jsem strašně popletená. A strašně, strašně unavená. Už nevím vůbec nic. Už necítím vůbec nic. Jen únavu a ohromnou bolest v srdci.
Naše modlitby bývají vyslyšeny. Skončilo TO. Všechno jednou skončí. Je pryč. S cizí matkou v cizím pokoji. A TAKY S TOU, BEZ KTERÉ NEMŮŽE ŽÍT. Ta jediná možná bude na věčné časy a nikdy jinak.
Hurrrráááááá, zázraky se dějí, i když TO někdy trvá 20 let i více.
A tady je konečně ticho. Žádná televize. A žádná očekávání beze slov. Tak se konečně mohu vysvléknout z toho postroje. A popřemýšlet, proč přišla tahle darda. Proč musela přijít. A proč to muselo být tak krutý. Jedno vím jistě. Přežiju to.
Snad jsem se už něco naučila. Snad jsem už něco pochopila. Zázraky se dějí a dardy jsou tu od toho, aby nás něco naučily. Proto odešel. Proto odešlo. Odpustím si to, i když jsem ho jako matka tak totálně zklamala...
Já se z toho nějak seberu. Hlavně, že už nejsem v tom postroji. Bože, to je úleva ! Všechno přežiju, když se rozhodnu a budu se mít ráda, protože jsem báječná, úžasná, skvělá a dokonalá, právě taková já jsem ....i když mně to nikdy neříkal, i když se mi posmíval, i když mě zesměšňoval a nechtěl mě poslouchat....i když mě opustil...
Důležitý je, že jsem to všechno přežila, že jsme to všichni přežili... Odpustím si to. A půjdu dál.
S láskou v srdci a vírou, že svět je dobrý a na světě existují i muži, kteří na sobě chtějí makat. A chtějí změnit tenhle svět tak, aby se žilo dobře nám všem. Nejenom mužům u svých matek.
Ale aby se dobře žilo i ženám a dětem s muži. Abychom nebyli navzájem ze sebe rozčarovaní.
Muži, kteří chtějí máknout na tom, aby byli skuteční muži - partneři.
Muži, kteří makají na svém vztahu a sdílí čas se svou rodinou, kteří se aktivně zúčastní dění ve své rodině a kteří se přiznají, že něco neví a dokážou se obrátit na svou ženu o radu.
Protože přiznat ženě její moudrost, TO JE ODVAHA. Ukázat svou slabost a říci ženě, že si nevím rady, to je ODVAHA.
To je skutečná odvaha. A to je taky jediná šance, aby se nám všem dobře žilo.
Obdivuji chlapy, kteří umí přiznat, že neví, že neumí, ale jsou ochotni ženě naslouchat a učit se i od ní. ( A nemyslím teď televizi. ) Myslím od NÍ = OD ŽENY. JEJÍ MOUDROSTI a JEJÍ LÁSCE.
Ženy, muži, děti, my všichni jsme součástí přírody a jsme vzájemně propojeni. Potřebujeme se navzájem. A pokud si nebudeme navzájem naslouchat a pomáhat si, bude s námi jednou Amen.
Hurrráááá, zázraky se dějí. Jenom věřit a správně si přát. Princové jsou na draka a děti už taky nechci. Přece jenom už nejsem nejmladší a jako matka jsem přece totálně selhala... Takže příště raději už jen chlapa.
A zralýho, který ví, že se musí naučit žít bez své matky. A že když chce dobrý vztah a dobrou rodinu, musí taky zamakat sám na sobě a věnovat se té rodině.
Tak pojďte chlapi !!! A nestrkejte se !!!!!
Já byla vždycky idealistka. A jiná už nebudu. Na věčný časy a nikdy jinak :-)